|
>>>
BERRY | 2007-06-30 >>>
BLACK POINT MUSIC "S
jedním vinylem až do důchodu?"
r o z h o v o r s O l d ř i c h e m
Š í m o u
 Značka
Black Point Music se do české vinylové diskografie zapsala doposud
pouze jedním jediným titulem, a to elpíčkem Michael´s Uncle "Svině!!".
Minimální počet PVC zářezů však rozhodně nezabránil tomu, abych
položil pár otázek člověku, který je synonymem české alternativní
scény, který to má v hlavě urovnané jako málokdo, nebojí se vyslovit
naplno svůj vlastní názor a miluje vinyly. S Oldřichem Šímou jsem
probral kapelu Michael´s Uncle, gramodesky a label Black Point Music.
M I C H A E L ´ S U N C L E
Sledujete kapelu Michael´s Uncle dnes? Co si myslíte o jejím posledním
koncertním comebacku? Navštívil jste v posledních letech nějaký jejich
koncert? Jaký jste z něho měl pocit?
Ano, sleduji je stále. M.O. se mi vždycky líbili, nebyl to ten
tupej nážez, který předvádí drtivá většina domácích i zahraničních
kapel v tomto žánru. Myslím, že M.O. patří k těm několika skupinám,
které daly žánru směr. M.O. patrně jen u nás - ovšem, bůhví, jak by to
vypadalo, kdyby žili v New Yorku. Měli dva dobré předpoklady pro to,
aby něco znamenali - jednak byli dobří a invenční muzikanti, kteří se
navíc nebáli experimentů, a za druhé to byla parta, která neměla
předsudky a jak hrála, tak žila. Byli divocí a syroví a nebáli se
žádných konvencí. Myslím, že by o těch letech mohli dlouho vyprávět. V
tomto kontextu nešlo o konvence snobské, umělecko-módní, či módně
protikapitalistické (za což by kapitalista dotyčným stejně nic
neudělal, protože věděl, že ho to nijak nemůže ohrozit). Tady šlo o
hubu v komunisty sešpérovaném písku, kde každý věděl o každém uprdnutí
toho druhého a bylo tedy skutečně riskantní dělat to, co M.O. dělali.
Tedy nejen chodit oblíkaný jinak (od toho už se průser zpravidla
odvíjel), cpát do sebe tuny alkoholu či drog, ale také říkat nahlas a
veřejně co si myslím. O společnosti a o politice. To rozhodně nebyla
prdel.
Když jsem slyšel na prvním koncertu M.O. Amrita řvát „Včera někdo
odprásk´ prezidenta, měl k tomu asi důvod a pak se odbouch´ taky“, bylo
to něco úplně nového na domácí půdě. Nebylo to metalové hraní si na
bubáky a na boj s Temnotami, který nic neznamenal a pod symboly stejně
nicotnými. Nebylo to punkové „jakobyprotestování“. Hoši z M.O. chodili
po pódiu v téměř civilních hadrech a vytvářeli jakoby mimochodem to
peklo za Amritem, který poskakoval jako nepříčetný a chrlil ty potoky
sraček odněkud ze samého nitra. Připadalo mi, že vyblejvá všechnu tu
nenávist k bolševikovi nejen za sebe, ale i za ty, kteří se to báli
říct nahlas. Nezapomeňme také na to, že v době první sestavy M.O. měla
kapela dvě kytary, Stankovu a Jančákovu. Obě byly agresivní, oba to
uměli, ale každý hrál zcela jinak. Byla to zvuková stěna, vřava, kterou
se bohužel nepodařilo nikdy dobře zachytit. Surová Klainova basa a
buben sošného řezníka Jardy Stuchlého, to byla kapitola sama pro sebe.
Muselo se to prostě vidět a slyšet naživo.
V průběhu let jsem na M.O. samozřejmě chodil, nejméně se mi líbila
sestava i deska bez Amrita. Aktuální posaz i výraz se mi líbí, Amrit
se opět chová a zpívá jakoby byl smyslů zbavený, je to pošuk na pódiu,
excentrik, který je takový od přírody a proto má právo být umělcem.
Není mnoho takových. Také proto mu lze stále věřit. Marně pátrám v
paměti, který comeback, ať už domácí nebo zahraniční, jsem takhle
přijal. Bez přemýšlení, ihned. Prostě to bylo jako by propast let
neexistovala, jako bych jenom propásl pár koncertů a kapela se trochu
posunula. Věk nikdo nepřekousne, takže je jasné, že ne vždycky se
koncert povede. Taky bolševik zmizel a místo nasranosti na nová
svinstva se člověk v letech orientuje třeba na sbírání vláčků nebo
porno. Nikdo není tak syrově agresivní a prvoplánově uvěřitelný v
padesáti jako ve dvaceti. Maximálně směšný. Ale M.O. se věřit dá.
Comeback M.O. byl možná tak skvělý (alespoň pro mě), protože byl
neplánovaný, neočekávaný, prostě přišel sám. Začalo to tím, že jsme
vydali na CD staré záznamy Souboru tradičního popu (mimochodem, velice
zajímavá, temná parta a osobitá záležitost českého bigbítu 80. let),
což byla skupina Petra Stanka předtím, než začal hrát u Michael´s Uncle.
Možná by se dalo říct než založil M.O. Ale to je jedno. Chtěli jsme,
aby STP vystoupili. Po nějaké době to začalo být reálné, kapela začala
zkoušet a hodila se do formy. Na křtu v Akropoli před Vánocemi 2004
čekalo překvapení - ve druhé polovině byl ohlášen koncert M.O.!
Málokdo čekal nějaký zázrak, Amrit byl mimo realitu a tak se lidé
pomalu trousili ze sálu pryč v očekávání trapností. Ve chvíli, kdy
M.O. začali hrát se vše změnilo - peklo, které dokázala trojčlenná
parta Stanko - Stuchlý - Klain rozpoutat přisálo zpět všechny, kteří
byli v doslechu a nacpaný sál nevěřil svým uším, jak to mládenci po
letech rozjeli. Nota bene bez Amrita. To bylo neuvěřitelné! Všechna
CD, která jsme měli na místě pro strýčka příhodu, se po koncertě
okamžitě vyprodala.
Nedlouho poté se Amrit vrátil do normálního života a kapela,
povzbuzená jednorázovým úspěchem, se opět několikrát sešla, aby
zkoušela, jestli má smysl vystupovat. A protože se zdálo, že ano,
vystupuje. Viděl jsem je několikrát. Když jsou dobře nazvučení, je to
jízda.
Jak na začátku 90. let došlo ke spolupráci Black Pointu a Michael´s
Uncle?
Na M.O. jsem chodil od 87. roku a časem jsme se znali, protože
jsem některé jejich koncerty i nahrával. Takže když jsem po převratu
začínal v redakci Vokna rozjíždět kazetovou edici undergroundových
kapel nazvanou Black Point, bylo logické, že je oslovím. M.O. tehdy
měli čerstvě vydaný vinyl "The End of Dark Psychedelia", který si
udělali sami a tak Black Point vydal na kazetě dvě jiné věci. Na A
straně byl živák z roku 1987, tedy první program ještě s kytaristou
Karlem Jančákem, který poté odešel k Půlnoci a nakonec zůstal v USA.
Na druhé straně byla regulérní předlistopadová studiovka "Svině!!".
První strana této kazety byla později přifařena na CD "Temná
psychedelie" jako bonus. „Svini“ jsme vydali na všech třech nosičích v
roce 1992.
 Kapele a titulu jste museli hodně věřit - vyšel
- jak zmiňujete - na všech třech
nosičích (tedy CD, MC a „samozřejmě“ LP) jako jediný titul v historii
Black Point? Kolik se prodalo jednotlivých kusů a jak titul zhodnotíte
s odstupem patnácti let?
Ohledně nosičů - nešlo o otázku víry. Tenkrát prostě bylo normální
vydávat věci na třech nosičích. Jenomže my jsme stihli už jen konec
téhle éry. Do té doby jsme dělali pouze MC. Když jsme měli M.O.
hotové, přestaly distribuční firmy brát LP. Prostě se LP přestala
prodávat. Přišlo to velice rychle, během několika málo měsíců. A když
říkám přestala, tak opravdu přestala. CD se udělala tisícovka a v
současné době první náklad dojíždí, kazet se prodalo cca 400, LP
zhruba také tak.
G R A M O D E S K Y
Pokud se nemýlím, nic dalšího z vaší široké nabídky jste na vinylu
nevydali? Proč? Gramodeska v té době končila? Nebyl zájem? Špatná
zkušenost?
Všechny důvody, které nabízíte, jsou akceptovatelné. Dnešní
renesance vinylů je o něčem úplně jiném a přestože bych strašně rád
vydal některé naše tituly na LP, cítím, že zatím není možné, abychom
jich prodali takové množství, aby se zaplatily alespoň náklady. Chtělo
by to nějaký gramofonový klub, kde by si členové mohli předem objednat
z možných kandidátů na vydání, dostali by na to třeba nějakou
zvýhodněnou cenu za závaznou objednávku, mohly by v tom jet i prodejny
nebo distribuce. Na základě počtu předobjednávek by pak vydavatel mohl
LP vylisovat a věděl by, že alespoň výroba bude pravděpodobně pokrytá.
S normální distribucí totiž dnes nemůžete počítat, protože prodejny
nejsou na vinyly zařízené a běžní spotřebitelé považují LP za
přežitek. Takže možnosti byť nabídky, natož prodeje, jsou velmi
omezené.
To je jistě velmi zajímavá myšlenka. V současné punk / hardcorové
scéně už nějakou dobu celkem úspěšně funguje model více vydavatelů na
jeden titul. Náklady se rozdělí, distribuce má větší záběr, … Mohlo by
tohle v budoucnu nějak fungovat i v případě Black Point? Jinými slovy
- myslíte, že by se našly domácí, respektive zahraniční labely
podobného ražení a eventuálně i smýšlení?
Ne. V době novodobého raného kapitalismu v Čechách jsem byl také
tak naivní, že jsem si myslel, že by mohl spolupracovat např. Black
Point, Indies a Rachot, což v té době byly značky svým zaměřením velmi
podobné. Dokonce jsem inicioval schůzku ohledně takové možné
spolupráce. Narazil jsem na nezájem, nepochopení a především na české
hamounství a sobeckost. Jen JÁ a můj píseček, nikoho jiného
nepotřebuji, hlavně aby mě ten druhý nepředběhl, pročpak on se asi
chce se mnou paktovat, copak asi za tím je?
Už tehdy se stačilo podívat na ty velké. Spolupracovali vždy mezi
sebou, sdružovali se, podporovali, měnili si zboží, vyměňovali
licence, společně dobývali trhy. Nemám náladu někoho přesvědčovat, že
to je pro všechny strany výhodné, když je sám slepý a hloupý.
Znamenalo by to neustále problémy v kooperaci s takovými lidmi. V
zahraničí to bylo a je běžné u malých i velkých, teď se od vás
dozvídám, že i u nás to už funguje i mezi těmi malými. Zaplaťpámbu. Já
už jsem jaksi stranou tohohle hurástylu, takže mě se to netýká. Možná
bohužel. Ale bohužel také vím, jak většina malých funguje. Je to
trochu bordel a hlavně plno bezkoncepční práce bez výhledu do
budoucna.
Neříkám, že moje budoucnost je růžová, ale snažím se, aby to nebyl
průser. Black Point má v současné době tolik aktivit a zainvestovaných
projektů, že si prostě nemůže dovolit spřáhnout se s kdekým v naději,
že to třeba půjde.
Zahraniční firmy jsou daleko dál (alespoň ty tzv. nezávislé) ve svém
komerčním neurvalství, než je i tady zvykem. Takže my sice s některými
spolupracujeme, ale musíte být pořád ve střehu.
Na svých webových stránkách nabízíte mj. několik stovek titulů na
gramodeskách napříč rockovými žánry. Jaký je zájem? Prodávají se spíše
starší, původní vydání, reedice či naopak novinky? Prodej vinylů je
více efektivnější přes internet nebo v kamenné prodejně?
Více vinylů prodáte samozřejmě v krámě, lidi si to můžou osahat,
podívat se na stav, obal atd. Ale i přes e-shop se prodá
nezanedbatelné množství. Každé vydání má své příznivce, stejně tak
reedice nebo novinky. Ale je to omezený okruh lidí. Zájem jde napříč
žánrovým spektrem. Chodí k nám lidé zajímající se výhradně o českou
scénu, chodí k nám fanoušci blues a chodí k nám i hledači pokladů. Ti
nalézají své desky většinou v ojetinách. Ale nemyslím tím jenom
opravdové skvosty, třeba některá LP Supraphonu, která nikdy nevyšla na
CD. Jsou i jiné vzácnosti. Jaká je radost středoškoláků jdoucích na
mejdan, najdou-li LP Michala Davida za 10,- Kč! Řvou smíchy už jen při
pohledu na obálku…
Váš osobní vztah k vinylům je jistě více než kladný. Sbíráte je nějak
systematicky? Čím je vaše sbírka specifická?
Vinyly sbírám přes 30 let, budete se ale divit, nemám jich moc.
Několikrát jsem celou sbírku prodal, když jsem měl pocit, že toho je
moc a ve skutečnosti jen pár desek za něco stojí. Ostatně tenhle pocit
mám z celého umění, ale nemůžete mít doma jen jednoho Van Gogha a
jednoho Warhola. Nevýznamný krajinář z Jižních Čech je schopen
namalovat místní krajinku takovým způsobem, že by ji Slavíček těžko
udělal lépe. Což je vlastně případ toho Van Gogha…
Co tedy sbírám? Klasiku si člověk pomalu dává dohromady znovu a znovu
- Zappa, Pink Floyd, Jethro Tull, Led Zeppelin, Hendrix, Janis Joplin,
Doors, Patti Smith, Sex Pistols, Nina Hagen, mám rád MC5 a Throbbing
Gristle. K tomu elektronickou scénu - Residents, Kraftwerk, sháním
rané Chrome, Tuxedomoon, Killing Joke. Klasiky jazzu a blues -
Coltraine, Armstrong, Hampton, Ella Fitzgerald, mám jich asi stovku.
Mám také dost desek s francouzským šansonem a něco s Tomem Jonesem,
ten mě vždycky bavil, vždycky to byl takovej bejk, parní válec. Něco
trochu z vážné, ale hlavně takovou tu odpočívačku - Haydna, Mozarta,
nějakého Vivaldiho a pár kousků Beethovena, Holsta a Orffa. Kupuji
edici Supraphonu, ve které vycházely hudby národů celého světa. A
Krčkovy věci. Poslední dva roky mě zase drží Maďaři a Poláci. Opět
jsem nakoupil Locomotiv GT, Omegy, Illes, bolševika Niemena, SBB a
všechny ty ostatní borce 60. a 70. let. No a pak českou scénu. Tu mám
de facto celou tak, jak jsem vždycky chtěl. Vlastně jsem z ní nikdy
nic neprodával. Tedy Konvergencie, Kuře v hodinkách, Kryla, Město Er,
první tři LP Olympiku, Zvonky zvoňte, všechny ty podstatné desky 60. a
70. let. Pak už těch podstatných bylo citelně míň. Vincent Venera,
třeba, nebo komplet Plastic People.
Nevím, jestli je to systematické sbírání, řekl bych, že sbírám co mám
rád. Ten stylový rozptyl (zapomněl jsem ještě na mluvené slovo) je
možná tak široký proto, že beru desku jako medium, ze kterého se
můžete něco dozvědět, které vám něco může dát. Může vás udělat
kulturnějším. Je to jako když máte živou babičku a můžete se jí ptát
jaké to bylo za jejího mládí, z jaké rodiny vlastně jste, jaké to
všechno tenkrát bylo a co si myslí o tom všem teď. Když babička umře,
nedozvíte se nic. Staré archívy a fotky, to není babička, která ví
přímo všechno to, co chcete vědět. To je dobré k tomu, abyste mohl
pochopit co vás zajímá, sebe, potažmo pak i tento svět. Desky jakožto
záznamy lidského snažení jsou pro mě vlastně takovou babičkou, jejíž
informace je dobré znát. Člověk by měl prostě vědět co nejvíc, aby se
mu třeba pak nepřihodilo, že volí Paroubka.
 Kolik je v Praze v současné době fungujících kamenných obchodů s
nějakými (na počtu teď nezáleží) plus minus rockovými gramodeskami?
Pozorujete je? Spolupracujete? Navštěvujete je občas? Nebo dáváte
přednost právě internetu?
Nevím, kolik je v Praze obchodů s gramodeskami. Na desky narážím
náhodně po bazarech, inzerátech, na internetu nebo v katalozích našich
dodavatelů. Ať už domácích nebo zahraničních. Tak jednou za čtvrt roku
chodím do Morrisonova bazaru na Národní. Tam vždycky strávím dvě
hodiny než všechno projedu. Chci vědět o všem, co tam mají. Pak se tam
vrátím třeba ještě za pár dnů. A odnesu hromadu věcí. Někdy ale
neodnesu třeba půl roku nic. V tom je to sběratelské kouzlo. Že nikdy
nevíte, na co kde narazíte, jakej špek se vám vyvrbí pod rukama. Nebo
naopak máte strašnou chuť koupit si nějakou novou desku - ale na
žádnou, kterou byste opravdu chtěl, prostě nenarazíte. Tak to necháte
a ono to přijde třeba za další dva měsíce.
Tak tyhle pocity mají asi všichni sběratelé gramodesek podobné, ne-li
stejné! Existuje nějaká deska, u který se Vám opravdu rozbušilo srdce
nebo roztřásla kolena? Máte třeba rád různé rarity, vyhledáváte je?
Dnes se vydává spousta takových „pastí na sběratele“ a musím se
přiznat, že do nějaké občas sám zahučím…
Pasti na sběratele mě nechávají chladným, protože u převážné
většiny z nich je jasné, že jde právě a jenom o pasti na sběratele. Mě
se roztřesou kolena spíš z opravdových rarit. Potkal jsem třeba první
vydání "Living in the Past" od Jethro Tull, tu knihu s velkými fotkami
a s podpisy hudebníků. Bohužel to bylo značně orvané a desky
nehratelné. Ale i tak jsem dlouho předlouho uvažoval, nemám-li tu věc
koupit. Nekoupil jsem. Ale nelituji toho. Když už se nějak rozhodnu,
většinou mě to zpětně nebolí. Nebo jsem potkal v bazaru první vydání
Rolling Stones "Sticky Fingers", Warholův obal s rozepínacím zipem
kalhot. To byla řacha! Tedy ne finanční, ale radostná!
Léta jsem sháněl 1. album Zappových Mothers of Invention "Freak Out".
Prostě se koncem 70. a začátkem 80. let nelisovalo ani venku a pokud
se ukázalo na burze, bylo ceněno na 1500,- Kč i více. To bylo moře
peněz, konkrétně byl to tehdejší plat učitele. Až někdy skoro v
polovině 80. let můj známý někde v přístavním krámku v Göteborgu tuhle
desku potkal, bohužel v kompletu s dalšímu jinými šesti alby. Chodil
tam každý den asi 14 dní, a tak dlouho prodavače přemlouval, aby mu ji
prodal samotnou, že mi ji nakonec opravdu přivezl. Nové "Freak Out" i s
emblémem Verve na titulce! To bylo něco!
Pak jsem měl velkou radost z první desky německých Faustů, která vyšla
na průsvitném vinylu a měla rovněž průhledný obal z rentgenového
snímku ruky. Nevím, jestli mám originál první vydání, myslím na 99%,
že asi ne, ale to mi vůbec nebrání v tom, abych byl rád, že tuhle věc
mám. Nebo jsem jednou na městě potkal člověka, který nesl pod pažím
desku německých Neu a evidentně byl jiného zaměření. Prodal mi ji za
tři
pětky a ještě mě považoval za blázna. LP sice na jednom místě skáče,
ale jinak je v dobrém stavu. A hlavně jej už v životě neseženete.
L A B E L
Zmínil jste, že vinyly na Black Pointu zatím pravděpodobně nebudou na
pořadu dne, i když byste moc rád. Věříte, že se to změní? Jaký
eventuální kandidát z vašeho katalogu by byl nejžhavější? Mají vůbec
zájem samotné kapely či interpreti? Masírují Vás v tomhle ohledu?
Kapely mě nemasírují, s jedinou výjimkou. Mikoláš Chadima u
každého nového alba koketuje s myšlenkou paralelní verze na LP. Zatím
pořád ještě váháme.
Mám vytipovaných několik titulů BPM, které bych udělal a které by
byly, jakožto LP, bezpochyby nádherné. První Echt! třeba, ten obal
Karla Halouna s vnitřním fotem kapely u stolu, to je krásná, jaksi
samozřejmě povedená věc, jakých není moc. Nebo první album skupiny
Činna, také to dělal Karel a také je to úžasné. Tam by to navíc chtělo
takový ten opravdu tvrdý karton, ze kterého byly některé desky ze 60.
let. Aby se to věkem ošoupalo a získávalo to tu patinu starého obrazu.
A nejlepší by bylo udělat tomu porézní povrch jakoby z rybích šupin. A
jsou tady i jiné, daleko exkluzivnější možnosti a nápady, které nechci
veřejně ventilovat. Ono se pak totiž snadno stane, že takové nápady se
objeví jinde a nějaká progresivní firma je vydává za své.
Třeba poslední deska Už jsme doma "Rybí tuk" vyšla na vinylu u
polských Nikt Nic Nie Wie. Byl jsem před pár měsíci na jejich koncertě
v Blatné a věřte nebo ne, po skončení šly gramodesky na odbyt, že jsem
jenom zíral! Možná, že ta doba je zpět. Lidé za své peníze touží i po
originálním formátu hudebního nosiče, tedy vinylu nebo v případě CD
digipacku...
Tady je několik věcí, které je třeba oddělit. Jednak - když se
něčeho po koncertě prodá 5 - 8 kusů, máte ihned dojem, že to jde dobře
na odbyt. Ale pořád je to jednom těch 5 - 8 kusů. Což samozřejmě
nemusí být případ vašich UJD. Ale i 20 kusů, což je na normální
koncert už poměrně dost, není v kontextu celého nákladu mnoho,
uvážíme-li, že ostatních prodejů je minimum, neb prodejny LP neberou.
Potěšitelné rozhodně je, že lidi na koncertech desky opět kupují, to
je bez debat.
Digipack je kapitola, o které vám asi každý vydavatel řekne
následující - každá kapela chce digipack, ale vydavatelsky je to
průser. Kapele to připadá noblesnější, má pocit, že to je teprve to
pravé ořechové a že i to CD bude úplně jinak hrát. Jenomže z
vydavatelského hlediska není snad nešťastnějšího formátu. Digipack je
o dost dražší než obyčejné tiskoviny a krabičky, to v první řadě. Za
druhé, když už jej na prodejně otevřou a zákazník si jej neodnese,
většinou zůstane CD neprodané. Důvod je ten, že u digipacku se
prakticky ihned začnou objevovat stopy „obnošenosti“. Skoro ihned se
šoupnou hrany, pak rohy a nakonec plochy. Stačí CD několikrát vyndat a
zandat do digipacku a je bezpečně neprodejné. Přidejte k tomu v
Čechách zaběhnutý způsob komisního prodeje, vynásobte počtem prodejen,
které si CD vezmou a máte ihned několik stovek drahých digipacků na
vyhození.
To platí i v případě, že máte zavírací ochranný obal na digipacky. Jen
to „stárnutí“ zpomalí. A to nemluvím o úmrtnosti digipacků ve
velkoskladech, protože nejsou tak odolné jako normální CD, kde stačí
vyměnit plexisklo a máte zase novou desku.
A nakonec - většina prodejen nemá na digipack zavedené lifty nebo
hrabáky, takže je má někde zvlášť, pod sklem pultu nebo na podobně
pitomém místě, kam zákazníka ani nenapadne, aby se podíval.
Takže mě digipack připadá trochu jako podvod na posluchače. Něco si
koupí, dá za to poměrně dost peněz a jemu se ta věc začne velmi rychle
„kazit“. A je prostě blbost, aby si zákazník vystavoval digipacková CD
ve vakuovém prostoru neonem ozářené vitríny a pouštěl si jednou
vyndané CD z mp3 nahrávky. To už bychom byli zpátky v 70. letech, kdy
si někteří majitelé LP své miláčky pouze jednou přehráli na cívkáč,
aby si je nezkazili, a z toho je pak poslouchali a nábožně hleděli na
obal vystavený za sklem. Pamatujme, že si hudbu lidi kupují pro
radost, takže by z ní měli tu radost mít a užívat si ji včetně obalu.
A ne, aby jej museli opatrovat - jinak z něj bude za pár měsíců provozu
hadr. Takže já nejsem velkým příznivcem digipacku. I když musím
přiznat, že některá CD v tomto provedení vypadají nádherně...
Někdy suplujeme digipack tunýlkem, který se navléká na plexisklový CD
box. Vypadá to také dobře, je to bytelnější a navíc je tam pořád ještě
ochrana těch vnitřních tiskovin. Důležité je, aby výtvarno tunýlku
nějak korespondovalo s obalem, ale nekopírovalo jej otrocky.
Na jakých principech funguje váš label? Jaká má kritéria pro vydání
starého nebo naopak nového koně? Co všechno vás ovlivňuje při výběru
kapely či interpreta?
 Jé je, to je strašně jednoduché a složité zároveň. Jednoduchá
odpověď zní - snažíme se vydávat kvalitní věci. Jenomže takovouhle
odpověď vám dá každý.
Kvalita ve smyslu kvalitní umění byla dávno odsunuta a nyní je
kvalitou to, co má na mysli sebevědomý vydavatel. Takže Česká muzika
vydává kvalitní hudbu, protože si ji kupují miliony. Majors vydávají
kvalitní hudbu, protože ji dokáží nacpat do rozhlasu a TV po celém
světě a opět si ji kupují miliony - které ani na chvilku nepochybují o
tom, že jde opravdu o kvalitu. Nebo jste už viděl člověka, který by
řekl - To jsem si ale dneska koupil prima sračku! Ten poslední Collins,
to je báječná hloupost! - a měl radost z toho, že je idiot?
Ne, každý chce naplnit své sebevědomí svou výbornou hudbou. Potíž je v
tom, že tzv. odborná kritika už dávno není tím, co má v názvu a tak se
veze na ocasu vydavatelských úplatků a pilně píše o sračkách, jaké že
jsou to skvosty. Nebo si to - v horším případě - opravdu i myslí.
Zákazníkům je to v podstatě jedno, ale na druhé straně, když si
průměrný spotřebitel ve třech čtyřech plátcích přečte, že někdo vydal
výbornou desku, je pravděpodobné, že si ji půjde koupit. Dnes je to
navíc posunuto ještě dál - ti z publicistů, kteří vědí, že jde o
sračku, to nikam nenapíší. Prostě se tím nechtějí vůbec zabývat,
zdržovat nebo špinit. A také, mohlo by být zaděláno na konflikt... Takže
aktivní působení na vkus spotřebitele je de facto plně v rukou
kreténů, jejichž společným jmenovatelem je nevzdělanost a mentální
deficit - neboli hlupáctví. Neschopnost globálního pohledu a z něj
plynoucí analýzy a syntézy v širokém multikulturním spektru umění
celého světa napříč časem i místem. To jsem to hezky řekl - tedy
řečeno česky - když někdo píše o bigbítu, měl by znát jeho prazáklady
v Americe i Evropě, měl by znát jeho propojení s výtvarným a filmovým
uměním, literaturou i módou, měl by vědět, jak se jednotlivé druhy
umění ovlivňovaly, měl by vědět, jak se v nich odrážel sociální a
politický vývoj společnosti i změny v psychice lidí.
Potkáte-li známého a celkem respektovaného kritika, který nemá páru,
kdo je Captain Beefheart, asi nemá smysl se s ním bavit o hudbě. Možná
o vepřovém.
To byla malá odbočka o kvalitě hudby a nekvalitě těch, kteří o ní píší
a tak ovlivňují ty, kteří si ji chtějí nebo nechtějí koupit. Jen bych
dodal, že znám asi 4 (slovy čtyři) výjimky v českých hudebně
publicistických kruzích, o kterých si nemyslím, že jsou debilové. Není
to málo?
Kvalita. Jednou jsem si dal tu práci a zabýval se tím. Zjistil jsem,
že bych vydal cca 1 titul za rok, kdybych chtěl opravdu dělat jenom
kvalitní muziku. Takže i já mám rezervy, z druhé strany je právě proto
produkce BPM opravdu mizivá. Stále se mi jaksi nechce vydávat každého
pitomce, který se snaží tvářit zajímavě. Komerčně je to samozřejmě
kontraproduktivní. Ale to se asi holt nedá nic dělat.
Při výběru satelitu, který chci vydat, se také velmi zaobírám kvalitou
lidí v kapele. Musím přiznat, že raději nevydám skupinu umělecky
kvalitní, avšak složenou z lidských sráčů. Není to příliš dobrá
obchodní vizitka, vím o tom. Dobrý obchodník se přece dohodne s
každým, že? Jenomže já se nechci dohodnout s každým jenom proto, že on
je debil a já z toho můžu mít prachy. Stává se mi to průběžně celých
17 let, co mám BPM a stalo se mi to i nedávno. Jak jsem očekával,
umělec se velmi brzy ukázal u konkurenční firmy. Která se vždycky
dohodne s každým a je na umělce hodná. Přeložím - neřekne debilům, že
jsou debilové, když z nich může mít peníze...
Proč to nedělám, když je to vlastně základ jakéhokoliv obchodu?
Protože když si na loď vezmete debila, jedete s ním. To znamená, že
musíte celou plavbu být ve střehu, co debil provede. Jestli nepřevrátí
loď. Jestli si na vás nevezme právníka, protože mu někdo nakuká, že ho
vydavatel určitě šidí. Jestli nepodělá pracně vypracovanou konstrukci
reklamy a image nějakým svým chytrým interview. Jestli nezačne
otravovat, že chce být často v TV a jezdit zahraniční turné - protože
je přece velká hvězda. Jestli si nenahraje svůj koncert na mp3 a nedá
si ho - aniž by vás informoval - na své stránky ke stažení. Jestli
nebude chtít dávat bezplatně vaše práva na jeho nahrávky stejně
imbecilním časopisům, které se pak svými CD přílohami zdarma snaží
zvýšit prodejnost svého plátku. Jestli nebude chtít pro své album
neúnosně přihlouplý obal a bude vás stát spoustu energie a řadu týdnů,
než se dohrabete k nějakému kompromisu. Ze kterého nebudete mít radost
ani vy, ale ani umělec. Který pak bude každému na potkání vytrubovat,
že obal měl být super, ale firma jej předělala - a tím zkazila. Jak
měl vypadat původní obal si ale kdokoliv jen stěží dovede představit a
umělec se tím samozřejmě nechlubí...
Plavba s debilem je plná dobrodružství, bohužel pro vydavatele často
ztrátového. Život je krátký na to, aby jej člověk trávil dohadováním s
debily. Ty peníze, které to může přinést, nejsou důležité. Ty se dají
vydělat i jinde a jinak.
Pozn.: Rozhovor byl veden formou e-mailu během května a června 2007. |
>>>
E n g l i s h >>> 