>>> LADISLAV OLIVA | 2014-01-27 >>>

OLYMPIC "Želva"

LP (1968 Supraphon, 2013|03|22 Supraphon)

Základní stavební kámen českého rocku

Když se roku 1963 ze členů skupin Karkulka nebo Big-Beat Quintet vyklubal tehdy ještě mnohočlenný Big-Beat Olympic, který v listopadu stejného roku představil na pódiu divadla Semafor komponované pásmo "Ondráš podotýká...", těžko asi někdo mohl tušit, co všechno se později pod jménem Olympic odehraje. Do roku 1966 postupně odešli všichni zpěváci, mezi nimi i třeba Pavel Bobek, Josef Laufer, Yvonne Přenosilová nebo Miki Volek. Kapelníkem se stal Petr Janda, který se mezitím pustil do vlastní písňové tvorby ovlivněné beatlemánií, jejímž přímým důsledkem byla i dodnes nepřekonatelná píseň "Dej mi víc své lásky" z roku 1965. Průběhem asi dvou sezón vykrystalizoval materiál, který pak byl od ledna do října 1967 zaznamenán a posléze částečně vydán na singlech, ale především na stále svěžím, od března 1968 šířeném albu "Želva", které nejenže obsadilo 5. místo v anketě "Deska desek" (1990), ale dokonce zvítězilo v anketě "Alba, která měnila Česko" (2006).

Asi nejklasičtější deska českého bigbítu a současně základní stavební kámen, protože když pomineme několik málo kompilací, šlo o historicky vůbec první samostatné album nějaké české rockové kapely. Přestože bicí nejsou moc slyšet, na svou dobu povedená a skvěle šlapající nahrávka je čímsi, co zcela zásadně ovlivnilo a poznamenalo další vývoj domácího bigbítu, včetně jeho často kritizované českosti. Ta je ale v tomto případě synonymem nikoliv přízemního buranství, ale spíše lidové tvořivosti, o čemž krásně svědčí hlavně hospodský popěvek "Línej skaut". Navzdor všem zjevným vlivům mersey soundu a dalších dobových proudů je výsledek opravdu veskrze český, ovšem ve smyslu těch nejlepších tradic specifické národní kultury, včetně třeba jejího humoru.

Jen skutečně asi stěží lze uvést jinou podobně třaskavou nálož pravé a nefalšované písňové melodiky. Kolekce je natolik intenzivní sbírkou trvalých hitovek, že v celé české hudební historii lze jiných stejně charakterizovatelných desek nalézt jen několik – Krylova "Bratříčka", Kubišové "Songy a balady", prvního sólového Mišíka, případně debuty kapel Lucie, Tři sestry nebo Mňága & žďorp, nemluvě pak o kulturních fenoménech, jakými byla souhvězdí Voskovec-Werich-Ježek či Suchý-Šlitr. Přičemž pokud lze jmenovat cosi ještě kvalitnějšího, nabízí se snad jen Flamengo a "Kuře v hodinkách", Pražský výběr a "Straka v hrsti", popřípadě z mladších dob "Futuretro" od Tata Bojs.

Technicky sice nedokonalé, leč nezapomenutelné a dávno již klasické texty Pavla Chrastiny kulminují hned ve svižně gradované titulní skladbě "Želva", jejíž často až dadaisticky označované sdělení nikdo dodnes nepochopil, včetně autorů samotných. Mezi vrcholná čísla rozhodně patří i neméně kouzelný "Dědečkův duch", byť zde ještě bez pozdějšího speciálního dovětku, ale výborně zní také nedoceněné "Nikdo neotvírá", stejně jako úderné a přitom rozverné rokenroly "Nebezpečná postava" a "Telefon", odkazující na hybnější prapočátky souboru i veškerého bigbítu.

Nádherným baladám samozřejmě vévodí prvotřídní skvost "Snad jsem to zavinil já" či Kleinova dosud působivá "Vzpomínka plíživá", ale určitý půvab má také "Dám zejtra zas flám" a "Modravé mámení", takže jestli lze mluvit o čemsi průměrnějším, pak jedině v souvislosti s písní "Jen Bůh ví", jež v podání Chrastiny stěží konkuruje mnohem přesvědčivější většině.

Pokud lze ještě něco vytknout, pak snad jen částečnou zvukovou monotónnost. Té se mistrně vymyká zcela unikátní finále, jež obstarává šestiminutový "Psychiatrický prášek", jedna z naprosto nejlepších, nejúchvatnějších a nejgeniálnějších skladeb domácí rockové historie, jejíž středová improvizační orgie je i po tolika letech natolik vzrušující, že současné takzvaně alternativní kapely jako Květy či OTK jsou proti tomu konzervativně sterilní a skoro až úsměvné záležitosti.

Album jako celek je nejen svědectvím úsvitu české rockové historie a jejím trvalým pomníkem, který nemohou povalit žádné minulé, současné ani budoucí trendové vlny, ale zejména hodnotou, jež platí i téměř půlstoletí od svého vzniku. Přestože kapela samotná tento počin nejenže nikdy nepřekonala, ale na většině pozdějších desek se k němu ani nepřiblížila.

Jak je již řečeno výše, album nahrané v průběhu roku 1967 původně vyšlo v březnu 1968. Pouze však menší a dnes mnohem cennější část nákladu disponuje klasickou Pacákovou kresbou, zatímco ostatní výlisky jsou zabaleny do různých a spíše nevzhledných univerzálních supraphonských obalů, což v oné bigbítově pradávné době žel byla naprosto běžná praxe. Roku 1991 nahrávka sice vyšla v edici Trezor a se zcela odlišným obalem, na plánovaný vinyl však nedošlo.

Nová vinylová reedice, vydaná 45 let od té původní, chvályhodně téměř přesně kopíruje staré vydání. Přední stranu tedy tvoří ona klasická kresba, jen zmizelo logo Supraphonu a červený odstín je trochu tmavší. Rovněž zadní strana je víceméně totožná, tedy včetně dobového slova Jaromíra Tůmy, pouze byly aktualizovány vydavatelské údaje. Malou úpravou, zejména ohledně barevného odstínu, prošla také etiketa, její základní grafické provedení je však stejné.

Obohacením čerstvé edice je nově vytvořený potištěný vnitřní obal. Jedna jeho strana předkládá text "Želva. Želva? Želva!", který napsal zřejmě nejvýznamnější olympický badatel Oldřich Zámostný a kde dotyčný detailně, pečlivě a zasvěceně probírá velmi pestrou ediční historii alba, kterou dále dokreslují reprodukce všech předních i zadních stran dřívějších LP a CD verzí. Na druhé straně jsou pak dobové recenze, fotografie a také nahrávací údaje ke všem písním.

Rozdíl je v tom, že zatímco původní vydání je papírově matné, takže dochované výlisky jsou většinou v horším stavu, to nové bylo opatřeno lakováním, což jistě vydrží větší časovou zátěž. Pro fanklubové sběratele ale bylo několik málo kousků ponecháno bez lakování.

Takto realizované vydání tak představuje povedenou a víceméně nejdůstojnější možnou reedici jedné z vůbec nejlepších a nejklasičtějších desek české rockové historie.