|
Rockový festival při pivním
závodu nazvaném Běh opic oslavil letos další ročník. Minulý rok se pouze
běželo, letos zároveň i hrálo. Po páté. Rock na Santosu jde velmi pomalu
nahoru, zřejmě pomaleji, než by si pořadatelé představovali, ale tito na
druhou stranu tento berou především jako párty pro své přátele a kamarády,
možnost se jednou za rok setkat na jednom místě v takovém hojném počtu.
Ten však bohužel
 ani letos nestačil na to, aby se z vybraného vstupného (a
sponzorských darů) pokryly nemalé náklady, které akce obnáší. Ač bylo
parádní počasí (jestli se nemýlím, poprvé za těch pět let nepršelo),
vstupné zaplatilo jen něco přes dvě stovky návštěvníků, což je na kšeft
obsazený takto zvučnými kapelami přinejmenším zarážející. Nebyla podceněna
reklama, vyšlo počasí, dramaturg přichystal několik vyslovených lákadel a
stejně to všechno bylo zase málo. Otázkou zůstává, zda festival takto
vůbec nedosáhl stropu své návštěvnosti, přes který vlak prostě dále nepojede.
Zda skutečně nepostavit velké pódium a nepozvat kapely o pomyslnou třídu
výše. O tom však Rock na Santosu nikdy nebyl, ale autor článku se jen
snaží přijít na to, proč se festivalu v tomto ohledu prostě nedaří. Přejdu
však raději ke kapelám.
REST IN HASTE
jsem bohužel prošvihl. Viděl jsem je tu sice před týdnem na Majálesu, ale
na dnes avizovali opět jiné vystoupení. Z několika víceméně nesdílných
reakcí přítomných jsem se nedozvěděl prakticky vůbec nic, snad jen to, že
zahráli v podstatě pro nikoho. Úděl první kapely většiny open air
festivalů bývá tristní.
ŠÁNTÍ
z Prahy pro mě festival otevřeli, a sice bigbítem, který neurazil, ale
zároveň nějak výrazně neoslovil. Tedy mimo pár fanoušků, kteří reagovali
na dobře odehrané písničky se silnými refrény a zajímavými texty (nikoliv
tématy) ze života. Pánové patřili ke starší generaci, ale nelze jim upřít,
že to dovedli rozbalit hned zkraje zcela bez předsudků či rezignovaně v
tom smyslu, že hráli jako jedni z nejstarších, a to mezi prvními.
PRVNÍ HOŘE
to ode mne minule schytali jak jen mohli. Hráli tu před dvěma roky a tehdy
nestydatě vybílili několik alb Už jsme doma. Dvě léta pryč a byly sakra k
něčemu. Kapela našla vlastní výraz, do svého alternativního rocku s
klávesami a harmonikou zapojila samplery, disco rytmy a zřetelně
zapracovala na pódiové show, koncertních maskách a převlecích vůbec. Písně
gradovaly, nálady přepadaly jedna druhou a nuda poklepávala na vrátka
pouze v písních, které byly pomalejší a celé v jednom (ponurém) tempu.
Škoda však zvuku, který byl místy trnem v uších i samotné kapele. Celkový
dojem reportéra byl ale více než kladný!
BEZ PEŘÍ
mi - jako druhá (a poslední) kapela v pořadí - unikla. Podle zpětných
reakcí vybraného a osloveného publika zahrála standardně (jako vždy), v
Sušici už snad po dvacáté páté. Měl jsem nějaké neodkladné jednání mimo
areál a skupinu prostě oželel, koneckonců stejně už nevím, co o ní stále
dokola psát, abych se neopakoval.
HOUPACÍ KONĚ
mne vybízejí k velmi podobné úvaze, ale ty už jsem viděl a kromě
novinkového CD "Tiché dny na Klíši" a faktu, že baskytarista David (Bez
peří) s nimi dnes hrál naposled (veřejně se vzájemně rozloučili na pódiu),
rovněž nemám co dodat nad standard, odkazujíce se na množství starších
dílčích i samostatných reportů na Sušickém rockovém pulsu.
100° C
má být bod varu, ale osazenstvo parketu názvu kapely stále neodpovídalo.
Nezajímavá funky / rock / raggae fůze mariánskolázeňských nebyla vůbec
špatně zahraná, ale postrádala jakýkoliv původní výraz, tudíž mi přišla
plytká, strojová, bez života v pravém slova smyslu. Od kapely, která se v
Čechách skloňuje snad v osmi pádech, bych čekal určitě něco navrch.
GANG ALA BASTA
byla seřízená mašina, která jela od začátku do konce naplno a bavila svou
trip rockovou hudbou, kterou tady jako oni nedělá nikdo. Oproti předchozí
kapele to bylo opravdu živější a procítěnější, skoro bych i uvěřil, že
všichni muzikanti (mj. potomci slavných - např. Pavlíček jr. nebo Broum jr.)
svým stylem opravdu žijí. Smíšená kapela rozvlnila další odvážlivce, kteří
však stále měli do nějakého zběsilého poga hodně daleko.
PESHATA
festival teprve rozpumpovala. Poslední kapela letošního ročníku měla
Santos brzy v pohybu a lehce zahrála všechny tutovky své diskografie.
Zpěváka Petra Svetra, kterého - podle velmi neoficiálních zdrojů -
přestalo bavit zpívat infantilní texty o zvířátkách, nahradil Bláža alias
Boreczek, který sice není jeho věrnou kopií, ale i s ním byly ska /
punkové písničky podány velmi podobně a nadále naplno fungují.
Festival byl poprvé v historii slovně doprovázen někým jiným než pouze
pořadatelem a objektivně to jistě bylo určitým přínosem (například
detailní představování jednotlivých kapel), subjektivně mi ale chvílemi
připadalo moderování Zuzany jistou snahou o „estrádu“ za každou cenu a
místy jsem tak žasl nad „soutěžními“ otázkami, které kladla vybraným
jednotlivcům z obecenstva (jež mělo jistě na víc, než odpovídat na
banality typu „vyjmenuj tři české zpěváky“). Poprvé také proběhla tombola
o zajímavé a mnohdy užitečné ceny. Co mi odpoledne vysloveně rušilo bylo
vyhlašování výsledků nějakých cyklistických závodů na opačné straně pódia -
v tu chvíli si návštěvník festivalu nemusel být zcela jist, zda je na
festivalu Rock na Santosu nebo Bicykl na Santosu. Na úplný závěr ještě ke
kapelám. Víceméně všechny odehrály ve středním tempu, čili skutečně až
Peshata bavila většinu lidí stoprocentně a naplno, ale nebylo to nakonec
trochu málo - na úplný závěr festivalu? Co se tedy týká samotné
dramaturgie, pro příště (bude-li vůbec nějaké) by bylo vhodné žánry
namíchat a jít širším záběrem, třeba jako před dvěma roky. Nebo ještě dál. |