>>> BERRY | 2008-10-31 >>>

ARAKAIN "Kytky v popelnici"
r o z h o v o r   s   A l e š e m   B r i c h t o u

Thrash metal v podání Arakainu měl na vinylech vždycky tu nejvyšší možnou úroveň. Ať už se jednalo o singly nebo zásadní monumenty tuzemského thrashe, alba "Thrash The Trash" a "Schizofrenie". Rozhovor o gramodeskách poskytl Vinyl Disk Musick člověk nejpovolanější, bývalý frontman a zpěvák Aleš Brichta.


Jaký je tvůj vztah ke gramodeskám? Sbíráš je, nebo sbíral jsi je, když byly hudebním nosičem číslo jedna?

Samozřejmě jsem je sbíral, i když většinou ty dostupné, čili převážně z prodejen maďarské, polské nebo německé kultury, kde se občas objevilo něco zajímavého. Přece jen člověk neměl tolik peněz, aby si mohl dovolit nakupovat je ve větším na burze, když cena jedné dělala za studií troj nebo čtyřnásobek mého měsíčního kapesného. Takže se deska nahrála a za týden vyměnila na burze za jinou. Pamatuji, že když jsem někdy v roce 1986 slyšel od známého poprvé Beatles na CD, přišlo mi strašně nepřirozené, že to nešustí a nepraská. Až mi to snad i vadilo. Vývoj techniky se samozřejmě nedá zastavit, takže je to dnes spíš nostalgie, ale byla to krása, když člověk ten vinyl držel v ruce a pak ho posvátně kladl na talíř gramofonu, otíral a opatrně na něj spouštěl draze koupenou přenosku Shure. Na dnešních nosičích mi vadí, že mají obaly malou plochu na nějaké grafické zpracování. Menší detaily na mrňavém obrázku třeba na CD už vůbec nemají šanci vyniknout.

Jaký to byl pocit držet v rukou vaše první SP "Excalibur" / "Gladiátor" v roce 1988? Vlasta Henych tvrdil, že až pak se Törr stali opravdovou kapelou…

To se nedá popsat, pokud někdo nedržel v ruce svojí první opravdovou nahrávku. Dnes už není žádný problém pro kohokoliv něco natočit a pak si to nechat vylisovat. Je to otázka pár korun. Ale v tehdejší době se to rovnalo zázraku.

První oficiální nosič vydal Panton. Jak k tomu tehdy - ještě za totality - vůbec došlo? Kolik se toho tenkrát prodalo?

Přes pana doktora Chlíbce a mého kamaráda Petra Koulu, se mi podařilo kontaktovat pár lidí z Pantonu a nakonec je nějak ukecat, aby nás zařadili s jedním singlem do edičního plánu. Na přelomu let 86/87 to bylo na Supraphonu nemožné a další vydavatelství už v Čechách neexistovalo. Zřejmě zabodovalo i to, že jsme v roce 1986 měli možnost natočit asi tři skladby ve studiu pražského rozhlasu v Karlíně (na revanš za to, že jsem otextoval něco pro Lucku Bílou a Jakuba Smolíka s Martou Stravovou pro Petra Hanniga) a „Gladiátora“ tehdy odvysílali ve Větrníku. Nakonec byl posluchači vyhlášen druhou nejlepší skladbou toho roku, jen těsně o pár hlasů za "Ó hory, ó hory" od skupiny Stromboli. Navíc jsme se tenkrát jako vlastně neznámá kapela umístili v anketě, kterou vyhlašoval Jaromír Tůma v Mladém světě, na 16. místě, což ho naprosto šokovalo. Kolik se toho tenkrát prodalo vůbec netuším, ale upřímně řečeno nám to bylo úplně jedno.

V osmdesátémdevátém ledy - zdá se - povolily… Vydáváte u Supraphonu dva další singly, jmenovitě "Proč?" / "Amadeus" a "Ku-Klux-Klan" / "Orion". Byla to podmínka než vám vydají velkou desku, nebo jste - neomaleně řečeno - „byli rádi za každý vydaný singl“?

Ty singly byly v jednání už delší dobu a upřímně jsme byli šťastní, že nám někdo vůbec něco vydá, i když chápu, že pro dnešní mladou generaci je to v podstatě nepochopitelné. Supraphon si tím zároveň sondoval situaci a zájem na trhu pro určení nákladu plánovaného alba. My se dostali s oběma najednou do desítky nejprodávanějších singlů té doby. Pokud se pamatuji, tak prvního se prodalo přes 70.000 a druhého přes 40.000.

Oba singly vyšly v rámci edice Rockmapa, která byla v té době jistě velmi záslužným počinem. Jak se tvářil Petr Janda, když jste mu studiem protáhli třeba řezničinu "Amadeus"?

Byla velká zásluha Petra, že ty singly z Rockmapy kapelám vyšly. Tenkrát se prostě bojovalo o každou nahrávku a každou písničku, která na vinylu vyjde. Metal byl v té době hodně populární a Petr ho dost poslouchal, takže se mu to líbilo. Říkal, že ho bere ten tlak a energie, kterou do toho dáváme. Navíc se mu líbily moje texty, obzvlášť "Proč?", takže mě požádal o text na jednu věc, pro Olympic, která pak vyšla na jejich albu "Když ti svítí zelená".

To jsi musel být docela pyšný, ne?

Samozřejmě byl. Jen jsem v té době neměl tolik zkušenosti s psaním na frázování někoho jiného a nevěděl jsem, jakým stylem se chce Olympic v textech ubírat. Takže žádný velký zázrak.

"Ku-klux-klan" má téma, na které je v různých variacích dnes a denně poukazováno hardcore / punkovými kapelami. Inspirovala tě tehdy k napsání textu nějaká konkrétní dobová událost?

To nebylo o nějaké konkrétní události, ale o rasovém tématu jako takovém. Já nesnáším rasismus obecně, včetně toho naruby, jaký funguje v dnešní JAR nebo toho co je nám předváděno v rámci romské komunity u nás. Když si člověk uvědomí, že jsme ve světě bělošská menšina a že každý čin vyvolává odplatu, tak se máme na co těšit. Stejné je to s náboženstvím - jedna církev si osobuje právo na tu jedinou pravdu a jiná udělá totéž, takže to skončí hysterickými projevy, jako v rámci boje křesťanství a islámu. Až se přidají další jediní a správní, tak se populace na Zemi vyvraždí jen proto, že se to někomu hodilo do krámu. Proto nemám rád ani flanďáky, či náboženské ideology jakéhokoliv ražení.

Dá se v dnešním světě vůbec ještě v něco věřit, aniž by na pozadí nebyla nějaká křivárna nebo boční úmysl?

Upřímně řečeno mě život naučil, že to musím očekávat všude, jen strašně zamrzí, když se toho dočkáš od člověka, kterého považuješ za kamaráda. Já jsem pořád vlastně naivní a snažím se v lidech i věcech hledat tu pozitivní stránku, i u těch, s nimiž jsem už narazil. Když totiž třeba deseti lidem pomůžeš a pak třeba jen jeden z nich překvapivě pomůže tobě, i když by nemusel, tak to strašně potěší a říkáš si, že to za to stojí. Jen si prostě musíme zvyknout na to, co je dnes v životě reálné a co se pohybuje v oblasti iluzí.

Debutová deska "Thrash The Trash", to byl zásek, jakej se neopakuje! Šestiprstá pěst na obalu byla od začátku naplánovaná skutečně se šesti prsty, nebo se autor lehce spletl a pak se to vydávalo za záměr a třeba jistou formu sci-fi? He, he…

Obal jsem navrhoval já ve spolupráci s Gustavem Vávrou, který ho kreslil. Těch šest prstů byl jeho nápad a dohodli jsme se, že to zkusíme. Byla to docela drzost, když si člověk uvědomí, že to bylo ještě za totality. Jenže u schvalovací komise si toho nikdo nevšiml nebo se k tomu aspoň nijak nevyjadřoval. Možná soudruzi neuměli do tolika počítat.

Na zadní straně je sleeve-note z pera Josefa Vlčka pojednávající svéráznou formou o thrash metalu. Byl to zájem kapely nebo vydavatele? Nebo pouze tradice vydavatele, kterou jste tehdy nijak zvlášť neřešili?

Supraphon měl v té době zásadu, že na obalu se vždy objeví nějaké chytré vyjádření „odborníka“ dané stylové oblasti. My to naprosto nemohli ovlivnit. Protože nás řadili do undergroundu, vybrali Pepu „Zuba“ Vlčka, který si popletl i význam slov „thrash“ a „trash“ a vyblábolil tam něco o punku a kytkách v popelnici. Ale nám to bylo jedno. Vydali jsme své první album!

Gustav Vávra nakreslil i obal SP "Schizofrenie" / "Iluzorium", snad vůbec prvního porevolučního metalového singlu v pravém slova smyslu. Na jeho béčko jste umístili skladbu "Iluzorium". Záměrně pak nevyšla na další desce, šla exkluzivně pro béčko?

Ono bylo v té době složité cokoliv vydat, takže jsme měli snahu, aby se k lidem dostalo co nejvíce našich skladeb a v případě, že by "Iluzorium" vyšlo na velkém vinylu, nevešla by se tam některá z dalších věcí. Ta placka prostě neunesla delší hudební záznam.

"Schizofrenie" byla naprosto plnohodnotný nástupce debutu. Obal jsi navrhoval opět ty? Malíř Gustav Vávra se stal na čas výhradním výtvarníkem obalů Arakainu, ovšem jen do této chvíle, pak se vaše cesty rozešly?

Obal jsem navrhoval já, ale připomínky pak pocházely od celé kapely. Gusta nám ještě namaloval plakát a pak se omluvil, že se musí něčím taky živit a má zakázky z Rakouska. Peníze, které v té době dostal od Supraphonu nejen on, byly spíš výsměch, než honorář.

S další deskou "Black Jack" přišlo několik změn. Například jste přešli od Supraphonu k Monitoru. Supraphon přestal být „progresivním“ labelem?

Monitor měl v té době tendenci být progresivním vydavatelstvím nových kapel a nabral spoustu interpretů, což se bohužel projevilo tím, že se pak o to množství nebyl schopen postarat. Ale slibotechna byl veliká a my jsme mu v podstatě také skočili na špek.

Obal už nebyl kreslený, ale „pouhou“ fotografiií, chtěli jste se vzdálit tradičnímu metalovému klišé? Jsi s ním s odstupem let stále spokojený?

Chtěli jsme to s částečnou změnou stylu pojmout trochu jinak. Přiznávám, že já jsem zrovna nebyl velkým příznivcem nějaké fotky, ale kapela byla jiného názoru, takže jsem akceptoval většinový názor. Byl to obal korespondující s názvem.

Máš přehled, v kolika kusech šla první tři alba přes pulty? "Black Jack" na vinylu už zřejmě nevyšel v nijak extra velkém nákladu, dnes je prakticky nesehnatelný...

Prvního alba se prodalo mezi 120 a 130 tisíci, „Schizofrenie“ něco přes 30 tisíc. U „Black Jacka“ to díky trochu nejasnému vyúčtování ze strany Monitoru nevím.

Historicky jste se také zúčastnili vinylového samleru a tribute alba. Můžeš okomentovat dvě zařazené skladby, tedy "Cesta" a "Nechoď dál (Město)", které byly umístěny na sampleru Posloucháte Větrník... /3 (1987), respektive tribute albu Dej mi víc ... Olympic (1992)?

"Cesta" byla naše první možnost něco vydat na LP. Jenže šlo o skladbu "Nesmíš to vzdát" u které tehdejší šéf textařské komise Supraphonu Václav Hons změnil asi tři slova, bez našeho vědomí jí zkrátil a ještě se na ní podepsal jedním ze svých uměleckých pseudonymů (Petr Mareček) jako autor. Tenkrát jsem hodně nadával a přemýšlel i o žalobě, ale Petr Janda mi to rozmluvil, že tím jenom způsobíme problémy do budoucna. Ostatně totéž udělali Franta Janeček se Zdeňkem Bartákem zanedlouho nato na prvním albu Kernu. Stát a instituce už byly natolik zkorumpované, že když se někdo dostal na cizí úkor k nějakým penězům, tak šlo spousta věcí. "Nechoď dál (Město)" byla věc, kterou vybral Zdeněk Kub a hezky jsme se na ní vyřádili. Byl to vlastně první cover, který jsme s Arakainem natočili.

Pojďme do současnosti. Vinylové desky zažívají renesanci, byť se samozřejmě jedná víceméně o sběratelské edice. Např. Törr a Root mají všechna aktuální alba venku i v podobě gramodesky. Root navíc vydali všechna svá dema na vinylech v Americe, teď aktuálně vychází jako LP klasické demo Debustrolu. Je mi jasný, že tohle už jde mimo tebe, ale proč myslíš, že tohle není případ Arakainu?

Předpokládám, že pro to, že to pro ně není ekonomicky výhodné.

Čím dál častěji je skloňován názor, že již zakrátko masy definitivně uspokojí empétrojky a fajnšmekrům zůstanou gramofonové desky. Cédéčka nebudou už nikoho zajímat. Vyvrátíš to? Jaká je tvoje vlastní teorie a vize stran hudebních médií budoucnosti?

MP3 je jen jeden z hudebních formátů. Upřímně si myslím, že v dnešní době hudebním nosičům už odzvonilo a fungují spíš jako reklamní letáček na pozvání na koncert. To je prostě realita, se kterou se musíme smířit. Jako když si někdo pořídí pro radost veterána, ale dopravovat se bude běžným dopravním prostředkem. Hlavní distribuční místo už je zřejmě net a ze spousty příčin to tak asi i logicky zůstane. Stejně tak tipuji zvýšený zájem o stahování jednotlivých hitů do mobilů přes operátory, ale celá alba už se asi masové obliby na hudebním nosiči příliš nedočkají. Škoda.

Velmi ti děkuji za zajímavý rozhovor!


Fotografie : Eduard Jahelka, Jan Vágner
Pozn.: Rozhovor byl veden formou e-mailu během října 2007 a října 2008.