Hlavní stan  |  České vinyly  |  Recenze  |  Rozhovory  |  Odkazy  |  Kapely

Hledané  |  Nabídka  |  Inzerce  |  Poznámky  |  O nás  |  Kontakt  |  English info


>>>   R e c e n z e   >>>   WOHNOUT "Laskonky a kremrole"

English version is not available now>>>   E n g l i s h   >>>   

>>> LADISLAV OLIVA | 2015-04-27 >>>

WOHNOUT "Laskonky a kremrole"

LP
(2014 Wohnout)

Solidní pop rock, vinylový průser

Jsou desky, které z čistě hudebního hlediska nejsou špatné, jenže způsob jejich fyzického provedení lze označit jako strašlivý. Je to také tento případ, ovšem ještě než budou podrobně osvětleny příčiny krachu, věnujme několik málo odstavců samotné hudební náplni.

Skupina Wohnout má za sebou několik málo vrcholů, ale také jeden zřetelný propad. Zatímco alba jako "Zlý noty na večeři", "Pedro se vrací" nebo "Polib si dědu" jsou téměř vzorovou ukázkou toho, jak lze v optimálním případě dělat hitově laděný, komerčně úspěšný, ale přitom i vkusný a dobře se poslouchající bigbít, následný "Karton veverek" přinesl spíše nepříjemné poznání, že pouhé dvě až tři solidní písně nemůžou zachránit často podprůměrný zbytek. Další album "Našim klientům" mělo co napravovat a prvotní dojem z něj mohl být pro někoho rozpačitý, časem však dozrálo dostatečné množství hitovek, které přece jen vychýlily kyvadlo na tu lepší stranu.

Aktuální počin pokračuje právě v této linii a definitivně tak dává zapomenout na šest let starý omyl. Pánové sice v posledních letech lehce vyměkli a ani nyní nepřinášejí nic extra tvrdého, jejich spíše uvolněný a převážně pozitivně naladěný pop rock ale funguje velmi spolehlivě. Soubor klade důraz na melodicky silné písně a v tomto se mu většinou daří, i když se současně vkrádá i méně příjemný pocit, že jednotlivé songy jsou si vzájemně podobné, často předvídatelné a pospolu tvořící zvukově i rytmicky lehce monotónní celek. Pokud lze v něčem vycítit rezervu, jde hlavně o nepříliš nápadité kytarové aranže, které s výjimkou první, poslední a také prostřední „baumaxovské“ položky působí poměrně tuctovým dojmem. Není to však na úkor zjevných hitů.

Odvěkou samostatnou kapitolu v konání této kapely představuje zpěv, s nadsázkou označitelný jako notně zesílený šepot. Těžko určit, zda bratři Homolové učinili nějaký pokrok nebo zda si člověk na jejich osobitý a specifický projev za ty roky už natolik zvykl, přesto je možné tvrdit, že z někdejšího nedostatku se stala skoro až přednost. Něco víceméně podobného platí také pro sice nijak zázračné, ale dobře přiléhavé, naprosto srozumitelné a místy i vtipné texty.

Soubor tentokrát zvolil tak trochu netradiční taktiku, kdy některé písně zveřejnil s hodně nebývalým předstihem. Už někdy v předloňské sezóně byl obrazově zpracován a koncertně obehráván tanečně svěží popík "Díky moc". Na něj o něco později navázal podobně laděný "Barbie song", po varování od mimoňů z Mattela vynuceně přejmenovaný na "Barbíno?", kde si pánové utahují z barbíny, které vadí, že „si nenalakovala drápy, že je moucha v kapučínu, že jí došly bonbóny“. Obě tyto obstojné hitovky na albu dobře plní roli čehosi již dříve důvěrně známého.



Jejich neméně hitová konkurence však dorůstá s každým dalším poslechem. Hned vstupní pozdrav "Dobrý den" funguje coby silný a nadupaný otvírák, zajímavý pestře různorodými a proměnlivými kytarovými i vokálními motivy. Následuje další neodolatelná píseň "LSD", jejíž hitovost ještě více zdůrazňují protažené koncovky některých vět a dále vylepšuje funkčně jednoduchý refrén, při němž se vskutku chce „do rytmu bubnů kejvat hlavou“. Další potenciální megahit představuje "Fanynka", v refrénu pojatá jako duet s nadšenou obdivovatelkou, která „chce si zaplavat“ na koncertě a proto „vrhá střemhlav se do moře hlav“, když především poslední minuta písně se vzpíná do neskutečné melodické extáze. Vcelku solidně dopadají i některé další písně.

Vítané osvěžení přináší kratší popěvek "Kretén", kde host titulovaný coby Xavier z Baumaxu zpívá o předstírané nenávisti účinkujícího vůči jeho aplaudujícímu publiku, stejně jako finále v podobě asi nejvíce vybočující titulní hitovky "Laskonky a kremrole", kde naopak hostuje trio Uche Sumsalmul z Turkmenistánu, hrající na banjo, ukulele či „jakési hvízdací náčiní“.

Pominout nelze ani kontroverzně vnímatelný obal, ovšem ještě zajímavější je skutečnost, že poprvé v dějinách tohoto souboru vyšel také vinyl. Ten se ale hrubě nepovedl.

Je to zhruba pět let, kdy některé komerčně úspěšné české soubory začaly objevovat vinylové desky. Zatímco zkušené kapely Olympic, Jasná páka, Žlutý pes, Mňága & žďorp, Tři sestry, Kabát, Lucie či J.A.R. se na tento nosič vrátily znovu po mnoha letech, stejně jako Plexis a Znouzectnost, věkově většinou mladší skupiny Tata Bojs, Vypsaná fiXa, Krucipüsk, Kryštof, Chinaski, Mig 21 a nyní tedy i Wohnout počaly k vinylu přičichávat vůbec poprvé. Hned v několika případech je ovšem naprosto zjevné, že některé tyto kapely s tímto formátem neumějí pracovat, nemají s ním zkušenosti, nevědí si s ním rady a někdy k němu ani nemají skutečně srdeční vztah. Vinylová edice v jejich podání není čímsi prvořadým a samozřejmým, jako je tomu u ortodoxně hardcore-punkových souborů, ale spíše něčím, co vychází z domnělé nutnosti vyvolané diktátem dnešní doby. Pro kapely plní vedlejší roli doplňkového prodeje k CD, pro fanoušky může jít třeba o suvenýr z koncertu. Odtud pramení občas odbyté provedení a amatérské chyby, jako je tomu i tomto případě.

Klasická alba české i světové hudební historie se vyznačují mimo jiné i tím, že mají naprosto přesně dané a nikdy neměnné pořadí skladeb. To znamená, že pokud chce někdo vydat CD a posléze i LP, již při sestavování CD by měl myslet na to, aby pro účely LP byla nahrávka snadno rozdělitelná na dvě přibližně stejně dlouhé strany, a to samozřejmě při zachování sledu písní. Dodatečně přehazovat songy tak, aby se nějak vešly na vinyl, nepůsobí vůbec dobře.

Současně platí, že pokud lisovna vinylů doporučí určité optimální hrací časy pro jednu stranu desky, což je kolem 20 minut, není třeba to brát zase až tak vážně. CD o délce 55 minut je sice pro vinyl již docela dlouhé, ale kvůli tomu není třeba vynechávat hned čtyři skladby, což se stalo zde. Minimálně dvě písně navíc by se na desku v pohodě vešly a zcela nepatrný rozdíl v kvalitě zvuku by poznal asi jen málokdo. Jak naznačuje srovnání obalů kompaktního disku a gramofonové desky, zde konkrétně jsou vynechány tři opravdu nejslabší písně alba, jichž tedy netřeba tolik litovat, žel tou čtvrtou jsou povedení "Vojáci", kteří naopak patří k vrcholům CD verze. Další chybou je fakt, že v sekci „hosté“ zůstávají na obalu ponechány údaje o jedné písni, jež na LP chybí.

Všechny výše uvedené nedostatky jsou však zanedbatelné oproti nepříjemnému poznání, že zatímco obal uvádí název songu "Nářadí na dobrou náladu", z drážek vinylu se ve skutečnosti ozývá skladba "Velmi inspirativní", původně patřící k oněm nezařazeným. Údajně si toho nevšiml někdo ze studia Sono, možná tedy přímo slovutný Milan Cimfe. Ruku v ruce s tím jde doprovodný fakt, že naprosto stejným neduhem trpí také textová příloha a etiketa. Jde zřejmě o vůbec největší vinylový průser od dvacet let starého trapasu, kdy na sedmipalcovém splitu extrémních těles Agathocles a Plastic Grave se nedopatřením objevila skladba Temple Of Sorrow, čili úplně jiné kapely. Tentokrát je tedy chyba o něco menší v tom, že jde „pouze“ o jinou skladbu téže formace.

Jestliže na vinylové verzi jsou vynechány převážně nejslabší položky, mohlo to být zárukou toho, že čistě po hudební stránce bude LP zajímavější jízdou nežli stejné album na CD. Vzhledem k ležérní realizaci, namísto radosti působící spíše bolehlav, tomu tak žel není.

Recenze | Hlavní stan


Srpuls.CZ | Vdmusick © Λ-Ω Magick Disk Musick 

NAVRCHOLU.cz
MS IE [Win] 6.0 & Mozilla Firefox [Win] 1.5.0.4 >> 1024x768 pix.