|
>>>
JOHAN | 2007-07-22 >>>
 ARAKAIN
"Thrash The Trash"
LP (1990 Supraphon)
Thrashmetalová klasika
Za debutem Arakainu nestojí
nikdo jiný, než Petr Janda z Olympiku. Byl to on, kdo na sklonku
osmdesátých let propadl heavy metalu a stál za projektem Rockmapa. V
jeho rámci se snažil zmapovat metalovou scénu prostřednictvím vinylů a
v roce 1989 se na pultech Supraphonů objevila řada singlů završených
LP "Rockmapa 1". Arakain byl na vrcholu popularity, takže se objevil
jak na velké desce se skladbou "Proč?", tak na dvou singlech. Kromě
"Proč?" se jednalo o songy "Amadeus" resp. "Ku-Klux-Klan" a "Orion",
které Arakain nahráli v Jandově studiu Propast na jaře 1988 plus na
jaře 1989. Pouze "Amadeus" se vešel i na LP "Thrash The Trash", takže
se u tří dalších singlových počinů jako již tradičně zastavím taky.
"Proč?" patřila v té době k jasným koncertním tutovkám. Brichtův text
je výpovědí zneuznaného umělce, který nechce slyšet „dobré“ rady a i
přes nepřízeň okolí je rozhodnutý hrát metal. A to metal s přídomkem
thrash, jehož je "Proč?" učebnicovým příkladem - tepající bicí, vyjící
kytary, dunivá baskytara a drsný naštvaný zpěv - toť atributy Arakainu
z roku 1988. Singl vyšel ale až v roce 1989, ve kterém bylo nahráno
dalších 10 skladeb. Dvě se objevily na singlu, zbytek pak na velké
desce. Singl nabídl dvě tváře kapely - tu umírněnější reprezentoval
kousek "Orion", tu tvrdší pak "Ku-Klux-Klan", který kapelu „proslavil“
i v Rudém Právu v nesmyslném článku odsuzujícím Törr. "Orion", s
vesmírnou tématikou v textu, jede víceméně ve středním heavy metalovém
tempu, proti tomu "Ku-Klux-Klan" je živelnější nářez s drásavým zpěvem
a sympatickým protirasistickým textem.
Ačkoliv byl materiál na LP nahraný v květnu 1989, k vydání došlo s
téměř ročním zpožděním. Komunistické dodací lhůty prostě byly
neskutečně dlouhé, takže album se v obchodech objevilo až po revoluci.
Přední stranu obalu zdobí šestiprstá pěst (která mi připomíná báseň:
„Dnes jsem našel na ulici, sedmiprstou rukavici - je to smůla, boží
trest, že mám prstů jenom šest“, he he), vzadu je upravená fotka
sestavy, seznam skladeb a blábol Josefa Vlčka, co že to je thrash
metal. Jeho popis stylu mi i po letech působí mocné stahy bránice a
mám co dělat, abych smíchy neupadl. Naproti tomu muzika vylisovaná v
drobounkých zářezech černého kotouče mě stále baví, a to tak, že
hodně. Co skladba, to perla. Od úvodního vyznání stylu v "Thrash The
Trash" po závěrečného „Amadea“ má deska znamenitou úroveň a pro mě je
jednoznačně nejlepším počinem Arakainu za celou dobu existence.
Některé skladby převyšují i tak vysoko nastavenou laťku. V první řadě
u mě stojí megahity "Šeherezád", "Pán bouře", "311. Peruť" a
samozřejmě "Amadeus". V "Šeherezád" se v metalu v našich zemích poprvé
objevuje inspirace orientem a sáhodlouhá, téměř sedmiminutová,
kompozice nabízí pestrou paletu nálad od ploužákových náznaků po
ultrarychlé sólo. Hromobití otevírá chytlavého „Pána bouře“, oslavu
přírodních živlů, který odsýpá v rychlém tempu a v němž zaujme druhá
část refrénu, další kvílející kytarové sólo a přehršel nápadů na
čtyřminutové ploše. Řežba bicích skutečně vyvolává dojem, že se brzy
zatáhne černými mraky, setmí se, nebe začnou křižovat blesky v rychlém
sledu následované hromy. Nejzávažnější poselství přináší "311. Peruť"
věnovaná odkazu našich válečných pilotů působících za druhé světové
války ve Velké Británii. Ono to dnes málokomu docvakne, ale skladba
byla nahrána za bývalého režimu, který se západními odbojáři nakládal
jako s nepřáteli republiky, jejich zásluhy zcela ignoroval a mluvit se
o poválečném nelidském zacházení a pronásledování těchto hrdinů začalo
až po roce 1989. Arakain si sice vystačil s popisem válečných scén,
ale i tak si za tenhle text zaslouží Aleš Brichta velkou pochvalu.
Ostatně mě se texty na "Thrash The Trash" líbí nejvíc ze všech alb
Arakainu, žádný není vyložená pitomost (které si Aleš na dalších
albech neodpustil, vzpomenu třeba "Řekni a máš mě", "Ty se nezdáš"
nebo "Ultraparoháč"). Vrchol placky přichází se závěrečným štychem
"Amadeus", který jediný nese podpis kytaristy Mirka Macha. Když už
jsem nakousl sestavu, tak pro úplnost: Aleš Brichta - zpěv, Jirka
Urban - kytara, Zdeněk Kub - baskytara, Daniel Krob - kytara a Robert
Vondrovic - bicí, přičemž dva posledně uvedení se v dresu Arakainu
představili pouze na tomto díle, následně odešli do Kreysonu. Ale zpět
k „Amadeovi“. Zatěžkané ponuré úvodní riffy, ne nepodobné třeba Törru
na demu "Witchhammer", se překlopí v palbu bicích a běsnění kytar.
Aleš přeskakuje mezi dvěmi hlasovými polohami, tempo je řádně
nářeznické a kytarové sólo by mohlo v učebnici thrash metalu zapadnout
na úvodní stránku.
První velké představení Arakainu se prostě povedlo a dodnes patří v
bohaté diskografii kapely k nejvýraznějším milníkům. Dnes můžeme
litovat pár drobností, třeba zvuk by mohl být čistější, Aleš občas
některá slova zadrmolí, ale celkově je to paráda! |
