|
Poslední dvě
alba Asmodeus by se s notnou dávkou nadhledu dala přirovnat k "Load" a "Reload"
od Metalliky: bylo-li Sabat v Carnegie Hall "Load", Řetěz kritických
událostí je "Reload". Huh! Tedy nikoliv vůbec co do hudebního směru (byť
vyšly obě kapely z heavy metalu, respektive odnože thrash), ale oné jisté
albové pospolitosti či návaznosti. Obě poslední alba Asmodeus spojuje
stejný grafik obalu, producenti, vydavatelská firma, obě jdou od srdce a
bez jakékoliv přetvářky, obě obsahují skladby obyčejnější, experimentální
i hitové, jsou pestrá, nepřevařují či neohřívají již uvařené, jsou
současná, zvukově velmi obstojná, ale to druhé má lehce navrch. Po
poslechu aktuálního si začínáte prozpěvovat songy z toho předešlého. Již
chápete tu jistou paralelu mezi Metallikou a Asmodeus? Zkrátka "Řetěz
kritických událostí", ač je v mnohém svému předchůdci věrný, překonal
"Sabat v Carnegie Hall", ba co navrch, odhlížeje dále od veškerých
vyřčených přirovnání, je to pravděpodobně nejsilnější deska v historii
kapely, a vyslovení tohoto faktu se v tuto chvíli nebojím, ani když nemám
onen patřičný a ve skutečnosti potřebný (nejlépe několikaletý) odstup.
Novinkové album je jakési pomyslné "Best Of", je tu z každého jednoho
předchozího opusu něco a celek je naprosto dokonalou definicí Asmodeus.
Ovšem pozor, k názoru recenzent došel po několika desítkách poslechů a
převalování "Řetězu" v uších: ten není na první poslech(y) a zároveň se
neoposlouchá ani po dvou měsících. Je to deska, která mi trvala nejdéle v
celé dlouhé diskografii této kapely. Přesto bych ji doporučil potenciálním
příznivcům - třeba těm, kteří s Asmodeus dosud neměli tu čest - jako
startovní.
V mezidobí mezi posledními dvěmi deskami se kapela věnovala bočnímu hardrockovému
projektu A+ a nepochybně tím získala svěží pohled na svůj prapůvodní žánr:
třeba tak úderný otvírák alba, jakým je "Údolí králů", už bych od pardálů
skoro ani nečekal. Ač po prvním oťukávání se marně pátrám po zásadním
šlágru, s přibývajícími poslechy zjišťuji, že podstatné hity se nekonají
na úkor faktu naprostého výrazu kompletního materiálu jako monolitického
celku. Mohu sice zmínit třeba již jmenovaný otvírák nebo kompozice "Na řece smrti",
"Hodina štíra" či "Zjevení strachu" (mj. ve které Bešta kombinuje svůj
klasický hluboký brum a vůbec všechny změny nálad a poloh vokálů se zpěvem
zcela ve stylu Viléma Čoka), ale nechci pokračovat z jednoduchého faktu:
není smyslem skutečně výživné recenze popisovat každou jednu skladbu alba.
To samé platí pro slovní náplň kotouče, čili jen telegraficky. Pro tradiční Petričkovy texty byly inspirací tentokrát literární díla kultovních autorů
(Bogan, Poe, Hugo, Bradbury, Carpenter, McBain, Batiggia, Kryl, King) a v
daném ranku rozhodně nejsou špatné - naopak; s ostrou hudbou jsou opravdu
citlivě a precizně provázány.
"Řetěz kritických událostí" není žádným dekorativním řetízkem unylých
skladbiček, ale naprostým mlátícím řetězem parádních kompozic ostrých jako
břitva elegantně šermující v totálně energickém zvuku. Zabijáckou,
naštvanou a zároveň dostatečně něžnou deskou. Asmodeus až do morku kostí.
Beštova a Petričkova aktuální zpověď. Je to dosud nejlépe zamířený hluboký
zásek a důkaz toho, že Asmodeus jsou kapelou, která měla, má a vždycky
bude mít co říci. Je to šperk, thrashmetalová perla na vysypaném českém
náhrdelníku. Vrcholné album klatovských metalových kingů.
A na závěr si neodpustím s titulem až tak nesouvisející, nicméně po jeho
poslechu opět vyvstanuvší otázku či poznámku. Hudebně kapela funguje jako
prakticky dokonalý stroj, který svůj operační systém aktualizuje měrou maximální. Proč tedy po tolika letech není na výsluní
české metalové scény a poslední desky si vydává vlastním nákladem? Kde
hledat odpověď? Ve skromnosti a jistém smíření se, srovnání vlastních priorit
nebo naopak v absenci hudební produkci rovnocenně silného samostatného
managementu, který by kapelu dovedl náležitě - v dobrém slova smyslu -
prodat? |
