[
vyšlo v Sušických novinách č. 2/2007 dne 26. 1. 2007
]
F r a g m e n t y
[ p o d z i m 2 0 0 6 ]
Na začátek roku 2007 jsem
vybral čtyři koncertní reporty z loňského podzimu. Týkají se akcí, které
všechny proběhly v sušickém centru dění rockového života, Tradičním
kloubu.
ASMODEUS
sobota 02|12 2006
Metalový koncert v Tradičním kloubu? V posledních několika letech se
tohoto spojení návštěvník suterénu Sokolovny prakticky nedočkal. Nechtěje
se přehrabovat archivem hádám, že naposledy tu byl právě
ASMODEUS,
a to již před dobrými dvěma roky. Tenkrát tu měl premiéru jejich klip
"Turisté smrti" (Exitus Dignitas) ze tři roky starého CD "Sabat v Carnegie
Hall" a tentokrát se tu dotáčel další, "Hodina štíra" z aktuální, šesté
desky "Řetěz kritických událostí". A divte se nebo ne, všechno vzájemně
zafungovalo naprosto na výbornou: uvolněná nálada koncertu, doslova
precizní zvuk, jistá pracovní (akční) atmosféra a publikum sestávající se
ze skutečných fans - to všechno vytvořilo skvělý koncertní večer, při
kterém se bavili úplně všichni. Ve znamenité pohybové formě a obdivuhodné
vytrvalosti (hrálo se dvě a čtvrt hodiny v kuse!) přistihli diváci kapelu
a ona diváky, kteří se do koncertu naplno zapojili ve chvíli, kdy jí byli
požádáni coby kompars pohybem "imitující" ještě nadšenější fanoušky. Po
dotočení klipu se jich sice menší část vrátila za stoly, ale před pódiem
bylo až do posledního tónu nepočítaného přídavku stále dostatečně živo.
Kromě kompozic obstarávajících průřez tvorbou skupiny zaznělo celé
aktuální album skladbu po skladbě, bonus ve formě songu z bočního projektu
A+ a bylo vytřeno. Metalový koncert roku (v Tradičním kloubu a Sušici
vůbec)!
REST IN HASTE
sobota 25|11 2006
Army Of Lupinus jsou mrtví, ať žijí
REST IN HASTE!
Tihle nováčci sušické rockové scény jimi nejsou tak doslovně. Trio
vytvořili Snewgoblin - kytara, Ragů - zpěv (oba ex-Army Of Lupinus) a Řepa
(Jak 100ho ven?) a rozhodně se s ničím nehodlají mazat. Důkazem toho je
debutový koncert po čtyřech měsících od založení, a rovnou v Tradičním
kloubu. Je to málo? Řepa bubnuje právě jen a pouze ony čtyři měsíce a
koncert si (v tomto případě tedy shodou okolností) kapela vystřihla
sólově. A nepotázala se se zlou.
Co si má běžný smrtelník vybavit pod nálepkou "stoner punk", jíž se kapela
označila? Beat, špinavý hard rock, psychedelický rock 70. let, rock´n´roll,
dřevní punk (a hele...): to všechno v osmi odehraných syrových a
rozervaných skladbách zaznělo. Pozitivní suverénnost projevu ujistila
posluchače, aby jistý nesoulad kapely chápal jako záměr a nebylo nasnadě
vykládat si jej jinak. Kapela hrála od srdce a byť by celý projev dostal s
basou větší řád a nabyl na údernosti, nic nemění fakt, že pořádně rámusící
kytara, výrazný sólový zpěv (příjemné bylo ležérní posílání si vokálů mezi
zpěvákem a příležitostně zpívajícím kytaristou) a střídmé bicí potvrdily,
že onen vnitřní cit pro rockovou muziku mnohdy převýší kolikrát nic
neříkající studené instrumentální umění bez duše. Jasně, scházela tomu
všemu basa, přechody na bicí místy dotahoval zpěv, ale mělo to výraz, byť
jsem na první poslech postrádal jakoukoliv skladbu, která by zřetelně
převyšovala všechny ostatní.
Míry Kloubu toho večera byly: 60-15-5, jinými slovy 60 příchozích (z toho
dobrá polovina ze souběžně odehrávajícího se maturitního plesu o patro
výš), z toho 15 čelem k pódiu a z toho 5 zcela oddaně poslouchajících.
Chtělo by se napsat, že odvaz mohl být větší a rozvinout podobné
nabízející se úvahy, ale vzhledem k vysloveným mírám to pro jistotu
přejdu. Po Rest in Haste měla vystoupit pražská kapela Secret 9 Beat, ta
ale z důvodu hospitalizace bubeníka vůbec nedorazila (náhradní termín je
nyní stanoven na jaro/léto 2007, na stejném místě společně s RiH).
HIRAM BULLOCK
sobota 18|11 2006
Po třech letech zavítal na koncertní prkna města Sušice newyorčan
HIRAM BULLOCK
se svou kapelou. Tentokrát nikoliv ven (poprvé hrál na festivalu Šumava
Rocks open air), ale do prostor Tradičního kloubu. Na místo jsem přišel ve
21:30 a nejprestižnější sušický hudební klub byl v tu hodinu plný až "po
rysku". Už pro tento řídký jev stálo za to Kloub navštívit - neděje se to
každý rok: buď tu musí "udělat akci" Roman Holý (jako třeba v tomto
případě) nebo tu musí hrát všechny sušické kapely - mimo tyto dvě varianty
se výrazně nad průměrných 50 hlav už dlouho žádný koncert nedostal.
Utajené sušické vystoupení (nebylo avizováno ani v oficiálním rozpisu
českého, původně třízastávkového mini turné) "propagované" jedním
průměrným plakátkem před klubem přilákalo přes dvě stovky příchozích.
Kytaristu a zpěváka Hirama Bullocka a jeho doprovodnou kapelu (Jeremy
Gaddie - bicí a zpěv, Chris Codish - klávesy a Frank Gravis - basa a zpěv)
jsem spatřil při jejich vstupu do Kloubu a pak již jen sem tam mezi
siluetami nižších postav publika, které bylo po celou dobu koncertu před
pódiem doslova ve štosech. Ze zadních řad jsem v průběhu celého vystoupení
na vlastní oči viděl - kromě Hirama - pouze klávesistu a baskytaristu,
které hraní - soudě dle věčně úsměvných výrazů - evidentně bavilo. Kapela
na živo předvedla zemitý a vzdušný blues rock s příměsemi funk-jazzu a
dalších rockových směrů 70. let. Vůbec "sedmdesátky" z celého koncertu
vyvěraly každým tónem a riffem, Hiram Bullock při tom všem tančil s
kytarou ladně a zároveň patřičně drsně, jak to jen v rozmezí daných žánrů
šlo. O jeho excelentní hře a působivém zpěvu není nutné se rozepisovat,
snad bude stačit obecně dodat, že z černocha tahle muzika (a vůbec cit pro
ni) padá naprosto přirozeně, zatímco běloch ji musí vydřít (a ještě nikdy
nebude tak přesvědčivý - i když, pravda, připouštím výjimky příslovečně
potvrzující pravidlo). Charisma, energie a show založená na čistém umění
dokonale ovládat své nástroje (ne náhodou si tohoto mj. studiového hráče -
nevyjmenovávaje nyní světoznámá velká jména - pozvali do svých řad třeba
"místní" Monkey Business nebo "soused" Richard Müller). Kdysi mi prošlo
rukama několik Bullockových vinylových desek z osmdesátých let, ale přešel
jsem je, což už bych si dneska pravděpodobně rozmyslel. Na závěr nutno
vyzdvihnout naprosto precizní zvuk, mj. díky kterému autor krátkého
reportu setrvával v okolí pana zvukaře, ač viděl pochopitelně o to méně.
Do poslední chvíle zcela utajení druzí účinkující večera nenesli jiný
název než G-Point Hunters a určitě se napojili na Hiramovu živou produkci
s lehkostí sobě vlastní. Dle očitých svědků (já jsem mezi ně již nepatřil,
aniž bych o vystoupení předem nevěděl) při ni publikum vůbec nevychladlo
(naopak).
HOLISTIX TAPES >
KAŠPAR VON URBACH
sobota 07|10 2006
Řekneme-li má to "něco" do sebe a chceme-li zároveň něco skutečně
vyslovit, musíme ono "něco" specifikovat. Živá performance pražských
KAŠPAR VON
URBACH měla
jistě něco do sebe, o čemž jsme se mohli přesvědčit druhé sobotní noci
měsíce října. Ač o sobě kapela mluví zčásti jako o industriální (a jistě
se neplete), nechci ji tak chápat, respektive jsem ji tak zcela úplně
nevnímal. Její tvorba je samozřejmě barevnější (a teď nemám na mysli další
víceméně příslušné žánrové roviny) ze zdánlivě prostého důvodu: je
především o pocitech. Tedy nikoliv pouhých (ná)strojích - ty jsou jen a
pouze vyjadřovacími prostředky. Ono "něco" je třeba a zřejmě to, že kapela
svou živou produkcí nastavuje ve všech směrech tvář tak nebezpečně blízko,
až dává posluchači naprosto jasně a nepokrytecky na vybranou: odejdi nebo
zůstaň! Nepřetvařuje se, zpříma chrlí tornáda a eskapády úderů do
čehokoliv kovového co je po rukou, s kytarou se mazlí prostřednictvím
ocelové výztuže do betonu a zpěv nahrazuje rozervaným halasem. Tohle
všechno, vřavu non plus ultra, organizovaný chaos a záměrně nastolovaný
zvukový zmatek drží dohromady nosná konstrukce dostatečně vyjádřená
přesnou pulsující basou. Z původně dorazivší padesátky obecenstva (vstup
byl zdarma, jak se v Kloubu pomalu stává trendem) zůstala polovina, která
všech devět předložených čísel náležitě ocenila uznalým aplausem.
K a š p a r v o
n U r b a c h : k l a s i c k é t r s
á t k o j e p ě k n á n u d a
Hostem večera byla skupina
HOLISTIX TAPES,
která koncert organizovala coby jistou "výměnu" s Kašparem. Ve
dvacetiminutovém bločku zazněly čtyři songy: jeden starší a tři novinkové.
Většina z aktuálních naznačila jistý posun kapely, a sice od hutného
grunge rocku k procítěné kytarovce (v té mi rušila jen příliš hlasitá
basa). Vzhledem k tomu, že skupina vystoupila po dlouhých třinácti
měsících koncertní zdrženlivosti, a pouze velmi krátce, bude v tento
okamžik těžké dosazovat přídavné jméno jistému úkroku k dalšímu směru.
Ohlas Kloubu byl tak nějak samozřejmě dostatečně uznalý a zcela jistě mu
vůbec nic neubral ani fakt, že kapela zahrála co možná nejdál od pódia, v
prostorách vstupu do klubu.
